Povídky

Vlčí osud

3. června 2012 v 16:12 | Yui
Lucy se snažila najít v sobě skrytou sílu k dalším vteřinám běhu. Po čele jí stékal studený pot. Už prostě nemohla. Nemohla dál utíkat sněhem, co jí sahal nad kotníky. Vzduchem se nesl její dech a měkké křupání sněhu pod jejími chodidly. K tomu ovšem něco dalšího. Nepříliš daleko od ní také někdo běžel. Ladně a lehce. Ozvalo se výstražné zavití a Lucy se pokusila ještě přidat do kroku. Pod nohy se jí ovšem připletla větev a upoceným obličejem zkřiveným strachem spadla do sněhu. ,,Ne!" snažila se zachytit okolních stromů, aby zabránila pádu. Marně. Se zatajeným dechem zvedla hlavu. Stál tam. Velký šedivý vlk s huňatou srstí, mírně pohublý, ovšem o to víc zuřivý. Díval se na ni svýma velkýma žlutýma očima. Z tlamy, kde se cenily velké špičáky mu odkapávaly sliny. Dívku popadl ještě větší záchvat paniky. Snažila se kolem sebe něco najít. Cokoliv! Nic, všude pouze ledově bílá pokrývka. Vyděšenýma očima se dívala na vlka, který ji ostražitě sledoval. Nevěděla kdy zaútočí a rozhodně na to nechtěla čekat. Ulomila z blízkého stromu velký klacek. V tu chvíli jí nic jiného nezbývalo. Měla snad bojovat holýma rukama? ,,Běž pryč! Kšá!" vystrašená dívka nevěděla co dělat. Vlk rozhodně nevypadal, že se jí jen tak zalekne. Sílu už neměla, tak popadla veškerou odvahu co našla. ,,Tak pojď," vydechla ,,pojď, už čekám. Uvidíme, zda-li jsi můj osud." Klidný les probodl ostrý výkřik..

Láska až za hrob

1. června 2012 v 20:33 | Yui
Po delší době s povídkou. Sice kratší, ale snad nevadí. Já jen doufám, že to každý pochopí tak, jak to bylo myšleno.
___________________________________________________________________________________________________________

Denisa se smutně zahleděla do dálky. Jak je to dlouho, co tu byla naposledy se svým přítelem? Ani ne dva dny. Tohle místo oba zbožňovali. Vysoký kopec, z jedné strany skála, s nádherným výhledem na město. Kdyby si člověk nedal pozor spadnul by dolů ze srázu a mohl by si zlomit vaz. I přes to oba toto místo milovali. Teď tu Denisa seděla sama, oči plné slz, mysl plnou vzpomínek. Jak jí to jen mohl udělat, jak jen mohl?! Odešel a jí tu nechal samotnou. Nevěděla, jestli být naštvaná, nebo smutná. Rozhodně byla obojí. ,,Maxi, jak jsi mohl!" zakřičela na celé město z nejvyššího bodu kopce a zároveň i skály. Stála na kraji. Stačilo by málo a mohla spadnout, v tu chvíli jí to však bylo jedno. Slzy se neposlušně kutálely dolů, jedna za druhou. V tu chvíli něco ucítila. Jako by se pár metrů před ní někdo na to vše díval. Nemohla vědět, že tam je, přes to ho cítila. Podívala se tím směrem. ,,Po-počkat. Ty?" udiveně zírala na tvář před sebou. ,,Ale jdi ty, přece tě nenechám jen tak brečet" usmál se ,,miluju Tě a nemůžu se dívat, jak trpíš. Tak pojď ty uřvánku ke mně, ať tě obejmu a políbím. Pojď, je to jen skok a bolest jednoduše odezní.. Pouhý skok a můžeme spolu být navždy…"

Sourozenci

10. března 2012 v 10:00 | Yui
Konečně nějaká povídka, co? Tahle ke všemu soutěžní, jsem s ní přihlášená na webu Elsy. Snad bude úspěšná a bude se líbit, více pod perexem. Jen tak mimochodem.. Sourozence jsem nikdy neměla a snad ani mít nebudu. ↓
 
 

Reklama
→ → Jsme členy: